PR už není neviditelné?

Zatím nejcitovanější marketingovou poučkou komunikace na sociálních sítích je publikovat originální a zajímavý obsah, který ještě navíc dokáže přímo zapojit příjemce sdělení. Vlastně jde o klasickou mantru public relations, tedy že pro publicitu potřebujeme zajímavé téma a méně zajímavé téma alespoň umět zajímavě podat. Jediným rozdílem je, že se PR už neobrací jen na novináře, ale "koncáky", zkrátka příjemce sdělení novinářů. Je to ale opravdu jediný rozdíl? Podle mého názoru není. Podívejme se, jaké PR vlastně slaví na sítích úspěch.

Mluvit, mluvit a mluvit

Příkladem úspěšné komunikace jsou profily „oborových“ osobností. V českých sítích narazíme například na propagátora architektury Adama Gebriana, moderátorku a novinářku se zaměřením na hudbu a kulturu Janu Kománkovou, Marka Prchala v oblasti marketingu nebo Daniela Dočekala v oblasti digitálních technologií. Tito lidé se ve svých oborech profilují jako znalci, propagátoři a názoroví vůdci. Jejich statusy sledují na sítích tisícovky „odběratelů“. Proč?

Protože denně publikují jeden či více komentářů k aktuálnímu dění, které se nějak vztahuje k „jejich“ oboru. Výsledkem celodenního angažmá je zpravidla mix komentovaných odkazů na zajímavé výstupy v médiích, synopse vlastních zážitků ne vždy nutně profesního rázu a střídání hlubších úvah s povrchnějšími zkazkami. Kolegům z branže pak často stačí sledovat tyto sociálně-mediální osobnosti, aby zaznamenali všechny důležité novinky v oboru. Pokud na některé neupozorní majitelé profilu sami, zpravidla to udělá někdo z „odběratelů“, respektive přispěvatelů profilu.

Jistěže firmy nemohou být v komunikaci tak zajímavé nebo odvázané jako osobnosti. A je vcelku správné, že si v komunikaci pomáhají kromě samotného obsahu také různými soutěžemi, promo akcemi nebo herními aplikacemi. Z průzkumů navíc víme, že lidé podobné pobídky od značek na sítích očekávají. Jenže firmy by i tak neměly zapomínat na vlastní podstatu sociálních sítí, tedy že nefungují kvůli ani díky značkám, ale díky lidem a vazbám mezi nimi.

Právě proto je pro značky inspirativní komunikace osobností. Jaké z ní vlastně plyne ponaučení? Vyberte si síť nebo kombinací sítí, vyberte si témata (nebo obor), v obsahu svých statusů buďte předvídatelní i překvapujte, komunikujte vícekrát denně, buďte na příjmu a reagujte. Myslete ovšem i na to, že sociální sítě pomáhají jen těm, kteří jsou osobnostmi i „tam venku“, tedy mají co říct, nebojí se mluvit a otevřeně reagovat. Nebo naopak, nepomáhají těm, kteří to neumí nebo se vlastně nechtějí otevírat. Ačkoli ale samotná poučka zní jednoduše, řídit se jí už pro firmy tak snadné být nemusí.

V klasickém PR totiž firmy zpravidla váží každého slova a veškerá svá písemná vyjádření raději několikrát (nezřídka i s pomocí právníků) přehodnocují. Je ale jasné, že objem takto preparovaných sdělení sotva může stačit na přirozený provoz profilu na síti a udržet zájem "cílové veřejnosti". Další problém může natropit zvolený obsah, u něhož po několika „kontrolách“ hrozí, že se stane tím nemastným, neslaným, které mají novináři tendence „zpestřit“ nebo alespoň vyložit, aby bylo alespoň trochu „použitelné“. A pak jsme u třetí překážky: firmy a jejich PR nerady něco nebo někoho veřejně hodnotí. Pokud není kritický komentář zrovna taktikou, zpravidla se jej zdrží nebo kritiku jen lehce naznačí, například vyjádřením, „nelze zcela vyloučit, že navrhované opatření nutně přinese pouze pozitiva.“ Je zřejmé, že s takovou PR průpravou by firmy na sociálních sítích dlouhodobě příliš nepochodily...

Další úvaha se nutně týká výběru sítí. Stejně jako nejsou Dnes, Novinky nebo Nova ve svých kategoriích jedinými médii, nerozhoduje o celkovém úspěchu na sítích jen publicita na nejnavštěvovanějším Facebooku. Také Twitter nebo LinkedIn mají své uživatele a nabízejí specifické formáty. A hlavně si nelze nevšímat vycházející hvězdy Google+, zvlášť když její majitel, světově nejpoužívanější vyhledávač, dělá hodně pro to, aby se jeho síť stala v budoucnu klíčovým ne-li dominantním hráčem na trhu. Jmenujme například video-statusy, jako jednu z jeho posledních novinek, nebo „sociální vyhledávání“, které majiteli profilu zviditelňuje v jinak organických výsledcích vyhledávání právě záznamy na této síti. Zdá se, že u sociálních sítí začíná pomalu platit to, co známe z médií: každá se stává samostatným médiem, které má své typické uživatele a formáty. Každá se proto může stát nástrojem komunikační strategie.

Právě komunikační strategie by měla předcházet každému rozhodnutí firmy nebo její značky vstoupit na sociální sítě. Tento jednoduchý dokument firmě pomůže vyjasnit cíle její komunikace a zvolit způsob, jak jich dosáhnout. Pokud by například bylo cílem firma pěstovat dlouhodobě perspektivní vztahy se zákazníky a „stakeholdery“ značky, pak se nestačí upínat se na počty „odběratelů“, ale bude třeba se zajímat o jejich aktivitu a zpětnou vazbu. Jednoduše dialog. Stejně jako v klasickém PR si značka sotva pomůže, když bude chrlit jednu tiskovou zprávu za druhou, aniž by si zjistila, jak na její „novinky“ reagují média, nebo pokud by nechala sál pro novináře zaplnit „holubí letkou“.

Sociální sítě nakonec umocňují podobně jako v komunikaci s novináři, tedy klasickém PR, stejně jen to, co jsou firma a její značky ve skutečnosti. Rozdíl je ten, že v novém PR platném na sociálních sítích se už nezle spoléhat jen na "onu tajemnou" komunikaci s novináři, s níž ochotně pomáhají agentury, nebo se za ni v dobrém i zlém schovávat. Nové PR si žádá větší otevřenost, novou strategii a především odvahu.

Zdroj: http://www.pidjin.net/2012/03/12/snape-oil/

Už ne neviditelné PR?

SMED: návod k použití sociálních sítí pro firmy

Sociální média nejsou úkolem komunikace, ale součástí podnikání firmy. Vztahy na sociálních sítích pak nejsou ničím virtuálním, ale odrazem reálných vztahů a vazeb firmy, které jen zesilují. Takový byl závěr konference Social Media Economy Days, která proběhla 21.-22. listopadu v německém Mnichově a byla určená právě firmám.

Protože podobná konference v Česku zatím chybí (Social Marketers Summit nebo Czech Internet Forum zůstávají více akcemi pro odborníky z agentur než z firem) a německý trh je hlavním obchodním partnerem pro ten český, vypravila jsem se do Mnichova zjistit, jaká témata tu firmy ve spojení se sociálními médii řeší, jaká řešení nabízejí a vůbec, co takové setkání přinese.

Konference pořádaná odborným titulem Werben und Verkaufen a jeho vydavatelem Rising Media probíhala v 26 blocích, na nichž se v průběhu dvou dní prezentovalo celkem 44 řečníků. Vystačit si museli zpravidla s dvaceti minutami na prezentaci a pětiminutovkou na zodpovězení dotazů. Větší prostor dostali jen "keynouti", za které tu byli například němečtí šéfové Googlu a Facebooku nebo člen Obamova volebního týmu.

Co by tedy mělo německé firmy na sociálních médiích zajímat? Program sliboval odpovědi na mnoho základních otázek: Jak být na sociálních sítích úspěšný, a to jak krátkodobou kampaní, tak dlouhodobě? Co takový úspěch na sítích znamená a jak jej měřit? Jak se vyvarovat krizové komunikaci i jak v ní postupovat? Jak organizovat práci se sociálními médii uvnitř firmy? Na jaké sítě se vůbec zaměřit? Ale došlo i na specifické oblasti monitoringu, e-commerce, správného obsahu, využívání reklamních formátů, virálů nebo propojení sítí s dalšími médii, zejména televizí.

Zákazníci značce pomohou

Nejdůležitější pro mne bylo poznání, že německé firmy začínají sociální média vnímat jako součást podnikání a nikoli jako úkol komunikace. Jak se totiž shodlo více mluvčích, sociální média lze efektivně brát pouze jedním způsobem - vpustit je do všech pilířů svého podnikání, tj. do samotného chodu firmy, vývoje produktů a služeb, marketingu a distribuce a také komunikace. Že se tento přístup firmě rozhodně vyplatí, přesvědčoval přítomné například Mirko Lange z agentury Talkabout, který demonstroval, co vše může firma získat - a to od cenných podnětů pro své produkty a služby, posílení vztahu se zákazníky až po budování profilu firmy a řízení firemní reputace. 

Mirko Lange z agentury Talkabout vysvětloval komunikaci na sociálních sítích na známých teoriích PR

Mirko Lange zároveň upozornil na zajímavou proměnu dosavadní vazby investic do komunikace (inputs) a jejích výsledků (outcomes, outputs a outflows). Sociální média podle něj zvýšila podíl nekontrolovatelného dopadu komunikace (outputs) na úkor jejích přímých výstupů (outcomes). Protože ale firmám jde právě hlavně o dopad jejich komunikace, tedy konkrétní změnu vnímání a chování lidí a následné zvýšení tržeb (outflow), je to pro firmy dobrá zpráva. S čím se ovšem každá musí naučit zacházet, je to, že tyto dopady své komunikace nemůže plně kontrolovat. Jinými slovy úspěch její komunikace už nezávisí tolik na objemu investovaných peněz do reklamy a komunikace, ale na tom, jak se sdělením naloží lidé. Návod na sociální sítě tak vyzněl jednoznačně: mít dobrý produkt, dobré vztahy se zákazníky, zajímavý obsah a v komunikaci se umět vzdát plné kontroly.
 

To poznaly například německé dráhy, Deustche Bahn. Až do letošního léta je lidé na sítích především kritizovali, a když jim dráhy v této atmosféře představily jakýkoli nový produkt, lidé jej úplně sepsuli. Teprve až když dráhy změnily postoj a sítě propojily s vlastním chodem firmy, například pomocí účtu na Twitteru, nastala změna a Deutsche Bahn dnes patří z hlediska komunikace k nejlépe hodnoceným firmám.

ROI na Facebooku nezměříte

Mluvilo se i o měření návratnosti investic. I tady byly závěry překvapivé - návratnost investic vložených do sociálních médií totiž podle odborníků měřit nejde. Jak známo, ROI lze měřit jen porovnáním vynaložených investic s dosaženými obchodními výsledky a na těch se kromě komunikace vždycky podílí více faktorů. Co ale naopak měřit lze, jsou výsledky jednotlivých komunikačních aktivit a úspory, kterých může firma pomocí zapojení sociálních médií dosáhnout. 

 

Nejen v této souvislosti se na konferenci otevřela diskuse k vlastní organizaci práce se sociálními médii uvnitř firmy. Mnoha firmám se osvědčuje, když pro tuto komunikaci vytvoří virtuální tým složený ze zaměstnanců, kteří se k této práci dobrovolně přihlásí, v čele s koordinátorem v podobě šéfa komunikace nebo manažera sociálních médií. I s ohledem na možný vznik krizové komunikace padlo jasné doporučení být na příjmu 24 hodin denně sedm dní v týdnu. 

A jaké poselství zaznělo ze strany firem na adresu agentur? Vaší role poradců si ceníme, ale do budoucna doporučujeme, abyste se nesoustředily jen na sociální média. Na komunikaci se díváme jako na celek a sociální média někdy prostě nejsou tím nejlepším řešením.

---

Foto: Počet fanoušků není tak důležitý jako jejich "kvalita", upozornil Commercial Director Facebooku F. Scott Woods

 

Firmy se musí naučit, že nemohou plně kontrolovat dopad svých investic na sociálních sítích.
Text vyšel v časopise Strategie.

Kompletní fotogalerie od pořadatelské Rising Media zde.

Bez sdělení není sdílení

Marketéři se mohou radovat. Konečně mají zprávu o tom, že komunikace na sociálních sítích funguje. Autorem zprávy je respektovaný britský týdeník Marketing Week. Ne všichni se ale chtějí inspirovat...

Hlavní zjištění průzkumu britského odborného týdeníku a renomované výzkumné agentury Starcom MediaVest Group je přitom krásné: čím víc člověk vstupuje do komunikace se značkou na sítích, tím víc ji vyhledává také ve skutečném světě. Takový „onlinový fanoušek“ se navíc zapojí do další komunikace se značkou dvakrát ochotněji než člověk, který si se značkou na sítích nepovídá.

Vedou videa a Twitter

Jeho vůli pak ještě ovlivňuje to, jakým způsobem se ho značka snaží do další konverzace lapit. Podle průzkumu má nejvyšší šance, když fanouška přiměje k akci, a to třeba i jen ke komentování akce značky vyjádřené dejme tomu statusem. Taková aktivita fanouška má prý dvakrát větší dopad než jeho pouhé kliknuté na tlačítko „líbí se mi.“

Vůbec nejcennější ale prý pro značku je, když ji lidé na sítích chválí. Osm z deseti lidí, kteří značku pochválí, se prý půjdou podívat i na její web a sedm z deseti ji bude preferovat. Pokud to udělají na Twitteru, vyjadřují značce ještě větší loajalitu – 94 procent autorů pochvalného příspěvku půjde i na web a 86 procent značku upřednostní před konkurencí. Podle průzkumu prý už ale pouhé rozhodnutí majitele účtu na Twitteru sledovat účet nějaké značky znamená, že ji pravděpodobně – v 80 procentech případů – preferuje.

K podobným závěrům docházejí i zástupci britských firem, které Marketing Week oslovil. Zajímavý je ještě poznatek průzkumu o tom, čím na sítích nejlépe zaujmout fanouška, aby chtěl se značkou komunikovat. Nejlépe prý značka pochodí s videi, méně se soutěžemi. Nejméně své fanoušky ovlivní, pokud jim nabídne pouhou hru. Podrobnosti k průzkumu a jeho kompletní závěry jsou k nalezení na stránkách Marketing Weeku.

Letadlo s fanoušky

Celá konverzace s fanoušky – ať už na profilu, prostřednictvím soutěží nebo v návaznosti na videa – by ale asi neměla většího smyslu, pokud by jimi značka zároveň nedokázala předat informace o svých produktech a nabídkách. Pořád jde přece o to vyvolat nejen povědomí o značce a jejích produktech, ale i zájem a nakonec akci, tedy nákup.

Holandská letecká společnost KLM tak třeba přesvědčila na Facebooku několik tisíc lidí, aby si svou profilovou fotku zarámovali do některého z modelů ozdobného kachlíčku z holandského Delftu, vedle dřeváků tradičního suvenýru, a na kachlík ještě vepsali nějaký vzkaz. KLM se tak přihlásila k holandskému původu a naplnila své motto, že ji inspirují lidé. A čím přiměla fanoušky ke kachlíčkování svého profilu? Několik tisíc nejlepších kachlíčků se mělo dostat jako polep některého z letadel KLM a oblétat svět. Těm, kteří se prokachlíčkovali až na letadlo, poslala firma osobní video s portrétem na letadle. Na linkách tohoto kusu letadla se příběh o polepu vypráví cestujícím.

Vystřílet si praní

Na tematickou facebookovou aplikaci vsadila ve své kampani také mezinárodní banka Western Union. U příležitosti svých 160. narozenin se chtěla podělit o to, že se z ní už dávno stala jedna z celosvětově největších bank. Pomocí aplikace fanouškům zjišťovala, jak moc jsou mezinárodně založení a jak si stojí v porovnání vlastních mezinárodních vazeb s ostatními fanoušky ve své zemi. S Facebookem si umně pohrál i švédský Arial. Na hlavním nádraží ve Stockholmu instaloval velkou prosklenou kukaň, do níž zavěsil na pohyblivá ramínka čisté prádlo. Jakoby náhodou se během dne postupně do triček vpíjely skvrny kečupu nebo majonézy. O náhodu ale nešlo. Trička si totiž vzali na mušku fanoušci značky na síti a pomocí aplikace je sestřelili. Celá pointa ovšem ale samozřejmě nespočívala ve hře na střelnici nebo v tom, že Arial dokázal technologicky propojit Facebook a kukaň na hlavním nádraží. Šlo o sdělení, že Arial prostě umí dobře vyprat. Šťastní střelci z Facebooku totiž od něj dostali svá vystřílená, už ale vypraná trička poštou.

Hon bez sdělení

Popsaným kampaním se povedlo lidi zdržet na svých profilech a podle průzkumu Marketing Weeku zvýšit zájem fanoušků o další komunikaci se značkou a ochotu u značky nakupovat. Ani v jednom případě toho ale značky nedosáhly pouhým využitím sociálních sítí nebo technologií. Všechny kampaně dávaly smysl teprve díky sdělením, která předávaly o značce nebo produktu. Podobné kampaně v Česku zatím bohužel nenajdeme. Mnohdy je v nich spíš víc cítit vůle vyzkoušet si nové nástroje než myšlenka. Podobným dojmem může působit například nedávná kampaň České spořitelny Hon za pokladem postavená na geocachingu. Soutěž se skládala z několika částí – člověk měl hledat skrýše, navštěvovat památky, odpovídat na otázky týkající se banky, šířit soutěž na Facebooku –, za něž sbíral body pro hledání pokladu.

Oním „pokladem“, na nějž spořitelna uspořádala „hon“, byly dvě LCD obrazovky ukryté někde v přírodě. Otázkou je, co si mohl člověk a potenciální zákazník z podobné akce odnést. Že spořitelna podporuje plazmové obrazovky nebo hru na schovávanou? Hodily se informace o hře vůbec na zeď profilu firmy, kde lidé spíš řeší své účty a doptávají se na produktové věci, kterým nerozumí? A jak ovlivnila hra samotné hráče? Registrovali vůbec, že si tentokrát zahráli zrovna u České spořitelny? Mimochodem, už jen pochopit, oč v soutěži jde, a hlavně plnit úkoly vyžadovalo násobně víc času, než kolik lidé této bance zatím nejspíš věnovali jako zákazníci. A ještě otázka na závěr: Nejsou to tak trochu vyhozené peníze, když firma investuje do kampaně, kterou nesděluje nic o své značce nebo produktech a mohla by ji klidně spáchat její konkurence nebo dokonce jakákoli jiná firma v zemi?

Text psán pro časopis Strategie.

Letní přemítání o (a)sociálních sítích

„Kdy si dáme sraz?“ otočím se na vedoucího naší party v hotelu někde ve středu Bulharska. „Ještě nevím, ale víš co? Dám to vědět přes Facebook,“ odpoví organizační hlavas. Chvíli na něj zírám. „No mobil nebo noťas u sebe mají všichni a WiFi je tu zadarmo. Takhle budu mít jistotu, že se o srazu doví všichni,“ vysvětluje. 

Mušle. Taky se chytly v sítích

Snad abych sama sebe přesvědčila, že se pod rilskými vrchy nemusím s kamarády vzdálenými několik metrů domlouvat přes nějakou virtuální síť, celou dobu našeho pobytu ji ani jednou nezapnu. I tak se mi daří o všech srazech a dalších pokynech dovídat včas. Hlavas je asi jedním z těch, co svodům sítí propadli až moc a ztrácejí pojem o skutečném mezilidském kontaktu, říkám si. Naštěstí brzy odjíždím na další dovolenou, kde internet spolehlivě nebude, a tak si odpočinu jak od sítí, tak i od zatím spíš matoucích úvah o tom, jakou roli by sítě měly mít v mém životě. 

Virtuální skepse

 

Následná internetová abstinence jako by ve mně ještě posílila skepsi k virtuální komunikaci. Nerozptylují ji ani první minuty „zpátky online“. Z mobilního Twitteru na mě vypadne obvyklá porce občas lehce samolibých hlášek českých „geeků“, Facebook mi cpe zážitky jiných lidí a LinkedIn překypuje místy příliš strojenými příspěvky diskusechtivých odborníků. V temných myšlenkách mě ještě podpoří tweet redaktorky Respektu Silvie Lauder tázající se, jestli se cítíme zahlceni sociálními sítěmi a zda pozorujeme jejich vliv na lidské chování. Mashable se CNN zase vypisují soutěž o nejlepší fotky, jimiž mají lidé vyjádřit, jak se dokážou odpojit. 

Pláž zalil soumrak. Kolik hotelových hostů si šlo "odpočinout" na sítě?

Dovolené zkrátka člověka (a jak je vidět i novináře) vždycky přimějí k tomu, aby se zamyslel nad tím, jak žije. Pytel jako by se roztrhl i se studiemi o negativních dopadech přílišného užívání sítí na vývoj jedince. V závěrech jedné studie amerických psychologů se dočítám, že příliš časté užívání Facebooku a videoher podporuje asociální chování, sklony k narcismu, manickému chování a jiným psychickým poruchám a kromě jiného taky kazí školní průměr. A je to jasné, sítě škodí zdraví. Tenhle nápor už nemůžou sítě ustát, napadne mě.

Twitterové antivzpoury

Z přemítání o pochmurných vyhlídkách na dospívající mládež, která se neumí bavit jinak než prostřednictvím sítí telefonu a nezajímá se o vzdělání, mě příjemně vytrhne až odkaz na online přenos líhnoucích se varanů v pražské zoo. Když mě po několika minutách přestane pohled na nehybná vejce a vřískot exotické zvěře bavit, klikám zpět na další odkazy mých známých na síti. V odkazu známého se dovídám o brutalitě nepokojů v Londýně. Kde a jak rebelie přesně probíhají, mě nezajímá tolik jako diskuse o tom, jakou roli v celém dramatu sehrávají sociální sítě. Třeba debata o tom, jak mylné je vzpoury nazývat „twitterovými“, jak to opakovaně učinil britský bulvární tisk kvůli tomu, že se rebelové domlouvali ponejvíce prostřednictvím relativně bezpečných zpráv na Twitteru. 

Bulvár měl jasno: rebelové rekrutoval pan Twitter

Síť je přeci jen prostředek, ne důvod, zaznívá odevšad. Nejpřesvědčivějším argumentem ovšem je, když se do několika hodin po ohlášení protestů na stejných sítích svolají statisíce Britů, aby protesty zastavili. Morální hodnota sítí opět stoupá a i já zjišťuji, že jsem v nich opět až po uši. Od londýnského dramatu si jdu odpočinout k dalším průzkumům o vlivu sítí na život „těch mladých“. Pročítám poslední odstavce odložených závěrů americké studie a dovídám se, že sítě vedle toho, že z člověka mohou dělat klienta psychologů, prý v lidech zároveň pěstují virtuální empatii, kterou lidé navíc přenášejí do „skutečného“ života. V dalším průzkumu čtu, že ani s tím negativním dopadem sítí na studijní výsledky to není tak špatné. Naopak, že sociální družba a organizování aktivit prostřednictvím sítí údajně koreluje s lepšími výsledky ve škole.

Bloudění v kruzích

Správně naladěná na sítě si jdu konečně zřídit profil na Google Plus. Provedu základní nastavení profilu, vyzkouším si škatulkování lidí do „kruhů“ (nebylo by pro ně ovšem lepší označení „okruhy“?) a další vymoženosti, jako je propojení s ostatními službami Googlu. Tahle síť se ujme, říkám si. Jako by chtěla člověku pomoct udělat si ve vztazích pořádek - a nutno říct, že ten se na sítích může hodit. Google to vysvětluje tak, že nabízí větší kontrolu nad vlastními informacemi a tedy že i lépe chrání soukromí. Mně spíš připadá, že si nás chce pěkně zavázat.

Jenže i s tímhle vědomím už do něj sázím své údaje a tvořím si vlastní „kruhy“. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že se sociální sítě už fakticky staly součástí mého života, a myslím, že vlastně celkem přirozenou. Zkoumat jejich roli, ba dokonce existenci pro mě přestává mít význam. Nezmizí, naopak se nám ještě víc dostanou pod kůži. Vůči sdílení ztratíme postupem času zbytky obezřetnosti a rezervovanosti. Časem taky přestaneme odlišovat, jestli něco je nebo není digitální, protože digitální bude svým způsobem všechno, a sítím přestaneme říkat „sociální“. Vždyť co jiného jsou, když vznikají mezi lidmi? Osobně chci ale zůstat u jednoho: vztahy a empatii vnášet na sítě, ne si je odsud odnášet. 

V sítích mám konečně zase jasno. To poznání si jdu vychutnat na kafe

Text vyšel v srpnové Strategii:
http://strategie.e15.cz/zpravy/letni-premitani-o-a-socialnich-sitich-692221

Vztahy, ach ty vztahy s médii

Na jednom blogu se mi zalíbila jednoduchá násobilka pro vztahy s médii. Jen tak pro kontrolu:

1.     Opravdu víte, o čem a jak konkrétní novinář a jeho médium píší?

2.     Nezastíráte náhodou podstatné informace a nesnažíte se novinářem manipulovat?

3.     Víte, kdy nechat novináře být, respektive nechat ho pracovat?

4.     Jste si jisti, že se sami vyjadřujete správně a bezchybně? Prostě že třeba jen v mailu nesekáte jednu chybu za druhou?

5.     No a hlavně, máte pro novináře vůbec něco zajímavého nebo nového?  

Lepší je fakt přiznat barvu, protože se na ni stejně přijde. Například tady.
Tihle hoši nehlídají, ale spinkají. Stačí, aby šel někdo kolem s foťákem v telefonu, a už je to pravda.

Budoucnost PR není v digitálu

Text jsem psala pro Strategii, kde vyšel pod názvem Cannes: I PR musí být kreativní.

Cannes pohledem pozorného diváka

Prezentace prezentací. Ještě jednou přednášky z Cannes, jak je zaznamenal šéf mediálního plánování R/GA.

http://www.slideshare.net/fabianocoura/quotes-from-cannes-lions-2011

Příště to bude text o vítězným PR kampaních.